Veronika Šipoš Rosputinská je novinářka a blogerka, která se ráda věnuje tzv. SLOW tématům – slow travelling, slow fashion, slow living ale i slow parenting. Kromě toho se však rozhodla otevřít i trochu citlivější témata neplodnosti či spontánních potratů a vytvořila komunitu @druhy_koniec_duhy.
V článku se dozvíte:
kdo jsou to duhové děti,
proč je důležité nahlas mluvit o neplodnosti,
co nejvíce Veronice ubližovalo na cestě za vytouženým miminkem,
odkaz, který blogerka zanechává všem bojujícím ženám.
Veronika, před narozením svého prvního synka jste založili profil @druhy_koniec_duhy. Proč právě duha? Odkud toto pojmenování pochází?
Ještě předtím, než jsem otěhotněla, jsem v zahraničních článcích narazila na spojení „rainbow baby“, které označuje miminko narozené po předchozí ztrátě děťátka v novorozeneckém období, v těhotenství nebo po tom, co se rodičům narodilo mrtvé miminko. Každé další těhotenství po takové ztrátě může přinést pocity úzkosti, viny či strachu, ale na druhé straně odráží i radost, naději a jakési zhojení duše. Duhovým miminkem se nazývá proto, že je, metaforicky, duhou v životě, která se zjevila na obzoru po ošklivé bouři. Má pro rodiče symbolizovat víru a naději, že i po náročné a zraňující události může nastat něco krásné, zázračné. Neboť přivést na svět a vychovávat děťátko po předchozí ztrátě je pro rodiče skutečným zázrakem. Tato metafora se mi vryla do paměti a když jsme podobnou cestou procházeli my s manželem, věřila jsem, že jednou i náš život rozzáří taková duha.
Měla jsem pocit, že každý pár v mém okolí počal a porodil bez problémů, na první pokus a že těhotenství a dítě v životě jsou samozřejmost …
Jakým tématům se chcete na tomto profilu věnovat?
Profil jsem založila současně s tím, jak jsem na svém osobním profilu na Instagram, a detailněji na blogu, zveřejnila náš příběh, naši cestu k miminku. Měla jsem totiž pocit, že každý pár v mém okolí počal a porodil bez problémů, na první pokus a že těhotenství a dítě v životě jsou samozřejmost, na kterou máme všichni právo a která se od nás vlastně i očekává. No ono to tak ani zdaleka nefunguje. Neplodnost je na vzestupu, spontánních potratů stále více, protože se ale o tomto tématu na veřejnosti nemluví, a vlastně ani v soukromí, u mnoha párů vzniká falešný předpoklad, že mít dítě je „brnkačka“. A když se nedaří, pochopitelně se vynořují otázky proč, proč právě my, zda jsme závadě nebo kde jsme udělali chybu. To pak často vede k sebeobviňování nebo dokonce až k depresím. Začarovaný kruh, z něhož nás vyvede jen to, když z problémů s plodností přestaneme dělat tabu a když se za ně přestaneme stydět. Neboť, je to smutné, ale je to tak, mnohé páry se za tento problém stydí a trápí se za zavřenými dveřmi. A není vůbec výjimkou, kdy vedle tomto trápení poslouchají od svých blízkých, kamarádů i vzdálených známých, že už mají svůj věk, nemají být kariéristé a ať se konečně usadí. V tomto kruhu je člověk uvězněn s těmi najčernejšími myšlenkami. Profil jsem založila v naději, že pokud toto téma otevřu, pomůžu párům, kteří se ve svém trápení cítí sami, nemají se komu svěřit a propadají depresím. Nečekala jsem, že během pár dní dostanu stovky zpráv – poděkování, ale i velmi, velmi těžkých příběhů. A ty mě, v pokročilém stadiu těhotenství, zasáhly mnohem víc, než jsem si asi uměla představit. To je také důvod, proč jsem se na profilu odmlčela. Rada bych ho však oživila, dodnes dostávám zpětnou vazbu, že hovořit o těchto tématech je důležité.
Mohlo by vás zajímat: Koucký Daniela Rau: Měla jsem všechno a přitom jsem měla pocit, jako kdybych neměla vůbec nic
Co vás vedlo k tomu, začít veřejně mluvit o neplodnosti či potratech?
Myslím, že jsem to odpovídala v předešlé odpovědi. Osvěta je základ, je třeba zbourat tabu kolem problémů s plodností, aby se žádný pár netrápil ještě víc, jak se už trápí.
Foto: Iv Santa
Nebáli jste se vyjít s pravdou ven?
Nebylo to vůbec jednoduché, dlouho jsme s manželem rozebírali, zda „jít s kůží na trh“, nebo ne. Já jsem však došla k závěru, že nemám na výběr. Jelikož jsem aktivní na sociálních sítích, mám tisíce sledovatelů a blog, břicho na fotkách a dítě v životě bych asi dlouhodobě neutajila. Kdybych jen zveřejnila „šťastnou novinku“ a vynechala náš příběh, možná bych byla důvodem, ženou, pro kterou by se jiné cítili méněcenné, zkažený. Tak jsem se totiž poslední roky cítila i já. Jiné ženy, které jsem sledovala zda měla v okolí, si totiž vesele „Počali“ a rodily, a já, sama samučká na celém světě, jsem doma plakala, když nám lékař oznámil, že je mu to líto, ale o miminko jsme přišli. Když se totiž o problémech s početím a donošením miminka neříká, velmi snadno nabudete pocit, že takový problém neexistuje.
